Moje stránky - výletníček

Povídání a obrázky z cest po Francii (2007)

Nadívaná škodovka

Oproti předpokládanému datu odjezdu, jež bylo stanoveno na 30. 6., jsme se zásluhou formalit kolem mé snahy stát se nezaměstnaným a Kiki zkoušce vydali na cestu až 4. 7. Nic překvapivého - nikdy se nestíhá. Mnohem překvapivější bylo, že se všechen proviant, který se před dvěma lety taktak směstnal do rodinného vozu Opel Zafira, celkem bezproblémově podařilo nahňácat do podstatně méně rodinné Škody Felície, kterážto má ještě většinu kufru zaplácnutou nádrží na plyn. Pravda, při balení jsem využil každou dutinku a skulinku, takže jsem měl například boty v motoru a ještě za mnoho let při různých opravách skoprnělí automechanici dozajista objeví tu instantní polévku, tu nějaký ten lančmít, a až bude auto jednou sešrotováno, vyděsí pracovníka u lisu výron domnělé krve, jež však nebude ničím jiným než zapomenutým kečupem.

Po mnohačetné kontrole, zda je vše zapnuto a vypmuto, otevřeno a zavřeno, že Ťuk není ani zavřen ve skříni ani nebude jako předloni rušit noční procházku po Saint Tropez opakovaným spouštěním alarmu, vydali jsem se tedy konečně na cestu.

Kterak jsme málem pokutovali policajta

První "veselá historka z natáčení" se váže k poslední zastávce na území vlasti, kdy jsme hledali poštu, a ve vesničce Kateřina potkali terénní auto, které nesvítilo. Zuřivým blikáním jsem se tedy jal upozorňovat řidiče na dotyčný přestupek, v dobré víře, že jej tak uchráním před postihem ze strany policie. Jaké bylo naše překvapení, když vůz zastavil, z okénka se vykonil uniformovaný muž zákona, a o co že nám jako jde... Tak jsem ho jemně upozornil, že nesvítí, načež poněkud zrozpačitěl, řka něco v tom smyslu, že to by se jemu stávat nemělo, že. Rozsvítil světla a začal drmolit cosi o zlodějích, které právě dodpadl. Pro zmírnění napětí jsem se zdvořile zeptal, kde je tu nejbližší pošta, on pravil, že v Rozvadově a pokračoval ve stíhání zlotřilců.

Hrůzyplné čerpání LPG aneb zkažené iluze o německé preciznosti

Když jsme vyjížděli, nebylo mi jasné, jak to bude v zahraničí vypadat s čerpacími stanicemi na propan-butan, pročež jsem kromě této alternativní pohonné látky zakoupil také plnou nádrž benzínu. Nejprve to vyadalo, že jsem udělal jedině dobře, neboť cestou po německých dálnicích jsem dlouho nikde cedulku s nápisem LPG nezahlédl. Došlo to tak daleko, že nám těsně před francouzskou hranicí plyn skutečně došel.

Pokračovali jsme tedy na benzín, ale po několika kilometrech jsme spásná tři písmenka spatřili. Zajel jsem k pumpě, uchopil do ruky hadici obstarožního čerpadla na plyn, jež stálo hned vedle těch benzínových a zjistil, že konektor je zcela nekompatibilní s naším čerpacím otvorem. Paní pumpařka nás tedy vybavila celou sadou adaptérů a dál si hleděla svého. Za pomoci náhodných spolučerpajících z Holandska jsme vytipovali to správné šroubení, vše dotáhli, avšak po spuštění čerpadla se od místa spoje začal valit těžký bílý oblak doprovázený charakteristickým zápachem propanbutanu. Poučen od českých čerpadel, kde smějí plyn tankovat jen proškolené osoby a kde visí mnohastránkové bezpečnostní instrukce, jsem ihned čerpadlo zastavil a Kiki šla sdělit obsluze, že máme ein problem mit gaz. Paní však s politováním odvětila, že ona tomu nerozumí, ale že když vydržíme deset minut, dostaví se kolega, který se vyzná.

Po nějaké době skutečně dorazil bodrý tlouštík malého vzrůstu. Spustil čerpadlo, a vida zmíněný plynový oblak, jal se vexlovat s hadicí tak dlouho, až oblak poněkud prořídl. Pak parvil: "Macht nichts", vrazil Kiki hadici do ruky, mně nařídil držet a nepouštět tlačítko čerpadla a šel si po svých. Za intenzivního modlení, aby někde nepřeskočila jiskřička statické elektřiny, jsme šťastně načerpali plnou nádrž a pokračovali dál.

Tato příhoda však krutě otřásla mojí představou o příslovečné německé preciznosti. U nás jsou stojany s plynem vždy poněkud opodál od těch benzínových, všude visí cedulky se spoustou bezpečnostních upozornění - nesmí se telefonovat, další auto ve frontě musí stát v dostatečném odstupu a hlavně smí většinou čerpadlo s plynem obsluhovat pouze personál pumpy. Představoval jsem si, že v Německu toto všechno bude ještě znásobeno a že i technicky bude vše na mnohem vyšší úrovni. Realita však byla diametrálně odlišná - rozhodně nechci generalizovat, ale u tohoto čerpadla jsem si připadal spíš jako někde hluboko na Balkáně. Cestou zpátky jsem se pak v Německui již poněkud zdráhal plyn čerpat, ale nakonec jsem se odhodlal a proběhlo to sice s potížemi, ale o poznání menšími.

Závěrem nutno podotknout, že ve Francii již vše bylo zcela bez komplikací a onu plnou nádrž benzínu, zakoupenou před odjezdem, vozím ještě teď (27. 7. 2007) téměř nedotčenu.

Konečně Francie

Díky zácpám v Německu (napříště ho budu projíždět zásadně v noci) a výše uvedenému plynovému dýchánku jsme překročili francouzskou hranici až kolem jedenácté v noci, takže kempy už měly zavřeno. Kromě toho hustě pršelo, takže jsem zastavil u jednoho zavřeného kempu a pokusil se spát. Asi po hodině jsem to vzdal a jel dál směrem na Alpy. K večeru jsme dorazili do mně již známého, malého, levného a téměř prázdného kempíku (místo záměrně neuvádím, neboť bych rád, aby mu poslední dva atributy vydržely), kde jsem se konečně pořádně najedl, vyspal, a ukojil i další základní životní potřeby. Večer se počasí tvářilo nevlídně a přes hory se sápaly mraky, ale ráno už bylo krásně a my pokračovali směrem na Provence.

Mraky lezou do kempu
Mraky se sápou do našeho nocležiště

Přehrady na Verdonu a městečko Moustiers-Ste-Marie

Provence nás přivítala krásným slunečným počasím a my jsme k odpoledni zastavili u přehrady na řece Verdon. Přístup k vodě nebylo snadné najít, a tak jsme se po strastiplném bloudění rádi osvěžili v jejích vodách. Matouš se chtěl taky osvěžovat, ale hlavně chtěl obšťastňovat svou přítomností okolní koupající se lidi. Když jsme mu v tom bránili,jako obvykle dostával hysterické záchvaty (viz video).


Máťa pes a jeho hysterický záchvat hydrofilie

Konečně vpuštěn do vody...

Po osvěžení jsme se k nemalé radosti okolních rekreantů zvedli a pokračovali v putování směrem na Moustiers-Ste-Marie, kde jsme se ubytovali v kempu. Povečeřeli jsme obligátní českou konzervu s francouzským zeleninovým salátem (já jsem si při té příležitosti málem uřízl palec) a vyrazili na romantickou noční procházku. Městečko je velice malebné - skoro bych připustil, že by mohlo soupeřit s Dubrovníkem, a to je už u mě co říct. Rozkládá se na úbočí vápencového skalního masivu, protéká jím řeka vyvěrající ze skály, a celé je protkáno spoustou menších krasových vývěrů, které jsou svedeny do nesčetných kašen, fontánek a bazénků.


Moustiers-Ste-Marie

Totéž v noci

Mohutný krasový vývěr uprodtřed města

Dva z nesčetných menších vývěrů, jimiž je protkáno celé město

Vysoko nad městem se tyčí osětlená kaple, tak jsme se vydali na výstup. Cesta byla dláždená dosti kluzkými valounky, což jsme si uvědomili spíše až cestou dolů, při výstupu jsme klopýtající a vrávorající osoby, které jsme potkávali, považovali za opilé. Jako v každém správném jihoevropském městečku seděl pod každou lampou na zdi nejméně jeden gekon, číhaje na světlem omámený hmyz.


Gekoni na lovu

Z výstupu ke kapli

Pohled zpět...

Kaple byla i přes pokročilou dobu otevřená

Ráno jsme se přesunuli k obrovské přehradě Lac de Ste Croix, kde je koupání sice většinou zkázáno, leč velmi příjemno, neboť voda je teplá a čistá a lidí málo, oproti mořskému pobřeží. Když jsme se dostatečně vycachtali (já se vztyčeným naříznutým palcem, notně otráven, že si nemohu řádně zaplavat), pokračovali jsme po úzké klikatící se silnici přes Grand Canynon du Verdon, jenž nabízí úchvatné pohledy, do provensálského přímoří. Cestou jsme se zastavili ještě v několika malebných vesničkách, ale Moustiers už žádná z nich nepředčila. Shodli jsme se na tom, že by se nám asi líbilo v Moustiers bydlet.


Grand Canyon du Verdon

Zastávka s vyhlídkou mezi dvěma tunely

Psí pláž po dvou letech a cesta na západ

V přímoří jsme i s použitím GPS navigace jen se značnými obtížemi našli kemp, známý z předloňské výpravy jako "psí". Ten byl sice poněkud dražší než ty vnitrozemské, ale to se dalo vzhledem k jeho přímořské poloze očekávat. Letos by mu spíše slušel přívlastek "ovčí", neboť se kolem neustále potulovalo pasoucí se stádo oveček. Druhého dne jsme se vydali na rovněž už mně známou "psí pláž" - tzn. takovou, kam nemají psi vstup zakázán (což je zde velmi ojedinělý jev). Soukromá cesta přes soukromé vinice byla oproti minule opatřena novými cedulemi, mimo jiné i takovými, které varovaly před hlídacími psy. Ty nás, vzhledem k přítomnosti Matouše, přivedly poněkud do rozpaků, ale ještě než jsme se stihli poradit, zda je pokořit, či to vzdát, přiřítil se za námi muž na motorce. Očekával jsem, že budeme minimálně vykázáni, případně konfrontováni s policií, vinař nás ale jen upozornil, že tudy cesta na pláž nevede, a ukázal nám tu správnou - přes vinice souseda...


Máťa pes a moře

U pláže kotvilo ještě více jachet, lodí a lodiček než posledně, ale své místečko na pláži jsme si našli celkem snadno. Já jsem si alespoň trochu zašnorchloval, ale se zvednutou rukou je to docela fyzicky náročné. Kromě toho jsem svým vztyčeným palcem poněkud uváděl do rozpaků kolemplující jachtaře a loďkaře. Matouš si jaksepatří užil moře (tzn., že se řádně napil mořské vody, takže tato z něho po zbytek dne v různé podobě vytékala všemi tělními otvory. Kiki se spálila.


Panoramatické foto "psí" pláže (v plné velikosti se zobrazí klepnutím SEM)

Nazítří jsme se vydali dále na západ podél středozemního moře v naději (mylné), že příležitostí ke koupání bude ještě dost. Kdo je zvyklý na chorvatské přímoří, bude u francouzského Mediteránu dost zklamán, neboť naprostá většina pobřeží od Provence na západ je buď ke koupání zcela nezpůsobilá, neboť sestává ze zalivů plných mělčin a bahna, nebo v duchu Miami Beach - dlouhé písečné pláže, většinou plné lidí a hlídané plavčíky, kam se mimo jiné nesmí se psy. Na přírodní romantiku dalmatského pobřeží můžete zapomenout. Krajina, kterou vede pobřežní silnice (dálnicím jsme se úztkostlivě vyhýbali, neboť poplatky za ně stojí víc než pohonné hmoty), je celkem nudná placka, kde pořád vane silný vítr od pevniny (tedy tak tomu bylo během naší cesty, ale vzhledem k četnosti větrných elektráren a tvaru stromových větrolamů tomu tak asi bude velmi často).

Cestou jsme se zastavili v Narbonne a čistě náhodou objevili nejen zdejší úchvatnou katedrálu, ale i ordinaci jednoho velmi proslulého lékaře (nevěděl jsem, že bílá nemoc se řadí mezi alergie...).


Ordinace jednoho slavného lékaře...

Katedrála v Narbonne

Uvnitř katedrály nás zaujala především velmi narativní nástěnná plastika, zobrazující svět hříšných smrtelníků a pod ním následující očistec. Dílo je bohužel značně poškozeno, ale i tak upoutá. V interiéru katedrály se pochopitelně nesmělo fotografovat s bleskem, ale i tak jsem se pokusil o panoramatický snímek.


Hříšný svět a peklo v katedrále v Narbonne (v plné velikosti se zobrazí klepnutím SEM)

Carcassonne a Lurdy - dvě pouťové atrakce

Jakkoli bychom bývali mohli pokračovat dál po středomořském pobřeží až do Perpignanu, rozloučili jsme se s mořem už v Narbonne, neboť jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít Carcassonne, jež nám bylo doporučeno jako úchvatné středověké opevněné město. Prý si na ně máme vyhradit celý den, neboť to stojí za to. Vzhledem k tomu, že jsme se ale k městu blížili kolem páté odpolední, řekli jsme si, že se tam na skok podíváme a když to bude stát za to, nazítří se vrátíme na důkladný průzkum. Štěstí, že nás to napadlo. Ne že by město nemělo svůj půvab, ale ten bohužel poněkud zanikal v záplavě turistů, kterou se člověk byl nucen prodírat. Všudypřítomné krámky s plastovými suvenýry vzbuzovaly podezření, že je vše kulisa z polystyrénu. Dorazila nás katedrála, kde hrály chorály z reproduktorů, kolem stěn byly rozestavěny svítící automaty na upomínkové předměty připomínající ty na Coca-Colu a kde nezvedené potomstvo amerických turistů pokřikujíce šplhalo, po čem se dalo... Cestou zpět Matouše pokousal něčí pes a já jsem se mu ani trochu nedivil. Po sotva dvouhodinové obchůzce městem mě bolela hlava a pocítil jsem nutkavou potřebu z toho panoptika utéct. Alespoň že parkování jsme díky poruše parkovacích automatů měli zadarmo...


Polystyrénová filmová kulisa... Nebo ne...?

Jeli jsme tedy dále směrem k Pyrenejím. Když jsme minuli několik kempů s tím, že budou lepší, vjeli jsme do zcela bezkempové zóny, až jsme téměř za soumraku objevili jeden "camping municipal" v jakési zapadlé vesničce, který se zdál být zcela prázdný. Recepce zela rovněž prázdnotou a na okně byla cedulka, že v případě potřeby máme volat Julii na uvedené telefonní číslo. S naší chabou francouzštinou (umím říct jen "Paní profesorko, naše třída je připravena na hodinu francouzštiny" a Kiki "Pracujeme v továrně") jsme nějaké telefonování prohlásili za bezpředmětné a já se vydal na průzkum, zda by se zavřená závora nedala nějak objet. Dala se - kousek vedle byla v živém plotu mezera skoro stejně široká jako oficiální vjezd, dle vyježděných kolejí velmi často používaná. Krom toho jsme zjistili, že v odlehlé části kempu přece jen asi tři stany stojí. Bezostyšně jsme se tedy ubytovali, najedli a zalehli. Ráno přijela paní recepční, tak jsem se za ní vydal, abych zaplatil. Udiveně se mne tázala, jak jsme se dostali dovnitř (nevím, kde brala ten údiv, vzhledem ke zmíněnému otvoru v živém plotě). Naštěstí ji moje odpověď pronesená bezchybnou francouzštinou, totiž že nemluvím francouzsky, zcela uspokojila (nejsem si jist, do jaké míry ona sama francouzštinou vládla, neboť se svojí kolegyní se domlouvala jazykem, připomínajícím spíše podivnou španělštinu, jímž, jak jsem se později přesvědčil, se v tomto kraji běžně hovoří).


Sami v kempu

Ráno pršelo, jen se lilo, tak jsme čekali, až přestane, a pak až uschne stan, z čehož byly tři hodiny odpoledne. Přesto jsme vyjeli. Naší další zastávkou bylo věhlasné poutní místo Lurdy. Bylo-li Carcassonne kulisou z polystyrénu, Lurdy byly pouťovou atrakcí non plus ultra (jak se ostatně dalo očekávat - jedná se přece o POUTNÍ místo, že...). Takovou koncentraci nevkusu a kýče jako tady hned tak někde nenajdete. Panenky Marie byly úplně na všem - od svíček přes hodiny, talíře, hrnečky, kanystry, až po kuchyňské chňapky. K dokonalosti snad už chyběly jen kondomy... Rovněž výskyt žebráků byl zcela mimořádně hojný - vysoká koncentrace lidí dobré vůle zřejmě nese zisk všem...


Lurdský Babylon

Chňapky s Panenkou Marií (a se svištěm)...

Všechno s Panenkou Marií (a svišti)...

Tabák...

Přehlídka nevkusu - aneb jak komerčně využít zázrak

Svatý otec a žebračka

Do místního centrálního parku, kde se nachází hlavní kostel a snad i "zjevovací" jeskyně (to jsme nezjistili) mě s mým hříšným stvořením (míněn Matouš) nepustili, obtloustlý hlídač vzezření Newyorkského policisty mě rázně vykázal, chvíli jsem měl pocit, že skončím s náramky na rukou nebo zbit obuškem. Dovnitř tedy šla jen Kiki, ale kostel byl už stejně zavřený. Pro tentokrát jsme tedy museli odjet i se svými neduhy - snad někdy příště... (Ostatně zjistil jsem, že i zde mají nemocnici, tak nevím, jak to s tím uzdravováním vlastně je. )


Šerif Drsoň (vlevo), jenž nás vykázal z posvátného parku

Pyrenje - ráj ovcí a much

V Pyrenejích jsme absolvovali dvě horské tůry, při nichž jsme došli téměř na hranice Španělska (a vlastních sil) a užili si trochu radovánek na sněhu. Krajina je tam krásná, hory se majestátně tyčí - působí ještě monumentálnějším dojmem než Alpy. Všude se pasou spousty oveček a na nich se pasou ještě větší spousty much, které bezpečně zaručily, že jsme nikdy ráno nezaspali (vřele doporučuji chronickým zaspávačům). Před odjezdem jsme si ke svačince zakoupili ovčí sýr od místního ovčáka, jehož ovčáčtí psi se vytrvale pokoušeli dát si pro změnu ke svačince Máťu.


Pyreneje

Cesta vzhůru s plnou polní

Ohlédnutí zpět cestou vzhůru

Počítání oveček...

Ještě jednou se zvukem a v pohybu

Pohled do údolí

Skoro nahoře...

Průkopníci života

Medvědí jezero (za kopcem je Španělsko)

Že by medvěd?

Na všudypřítomných mouchách se pasou ještěrky

Sněhové pole

Osvěžení po sestupu.

Atlantické pobřeží - písek a vlny

Když jsme se nabažili horské turistiky, odjeli jsme na nejzápadnější bod naší cesty - do letoviska Hossegor na atlantickém pobřeží, abychom se pro změnu nabažili trochu plážového lenošení a povalečství. Atlantik skýtá teplou vodu, velmi vysoké vlny a rozlehlé písečné pláže někde hlídané plavčíky s terénními auty, takže si člověk může připadat jako v americkém seriálu... Matouš se jako vždy okamžitě vrhl do vody, avšak poté, co ho několikrát semlela asi půldruhametrová vlna, rozhodl se, že vodu, která s ním takhle zachází, bude ignorovat a ležel rezignovaně pod slunečníkem, až jsme ho museli namáčet, aby se nám neupekl. Naštěstí v Hossegoru je i jezero, spojené s mořem kanálem, kde vlny nejsou, takže si přišel na své i zde.


Pláž u Atlantiku

V příboji

Marina v Hossegoru

Hossegorský kanál

Večerní romantika

U nás se odklízí z chodníků sníh. Tady písek...

Trocha kýče neuškodí...

Cesta zpět

Čas však neúprosně letěl a nadešel okamžik návratu. Původně plánovanou trasu přes Normandii jsme nakonec z časových důvodů zavrhli a vydali se zpět téměř stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Poblíž Perpignanu jsme učinili ještě jeden marný pokus o nalezení přijatelného místa na koupání ve Středozemním moři, avšak nakonec jsme museli nechat Máťu chvíli péct v autě zaplavat si sami. V oblíbené Provence jsme si pak koupání vynahradili v naší už důvěně známé přehradě Lac de Ste Croix. Cestou přes Alpy jsme pak málem zabloudili do Švýcarska, nakonec jsme však jen těsně minuli gigantický komplex CERN, v němž se vědci chystají uměle vyrobit velký třesk, projeli záhadnou "zemí Gex" (jestli někdo víte, o co jde, prosím, dejte mi vědět - nám se to nepodařilo zjistit) a z vrcholu stoupání se podívali na Ženevu.


Pohled do Švýcarska na Ženevu

A pak už adieu, douce France, či snad někdy zase au revoir...