Moje stránky - jak (ne)jde (o) život...

Aneb (nejen) následky mých občasných záchvatů grafomanie...



Starosti antisociálního ekoteroristy

(18. února 2013)

Když v roce 2011 dosáhla lidská populace sedmi miliard, objevila se na zpravodajském serveru BBC aplikace, jež umožňuje po zadání data narození zjistit, kolik lidí bylo na světě v dotyčný den. Vyplnil jsem tedy příslušná políčka a po odkliknutí zůstal v úžasu – byla to totiž přibližně polovina současného stavu. Vždy jsem věděl, že lidstvo se množí tempem, které není pro planetu Zemi únosné, ale že je to až tak zlé, jsem do té doby netušil.

číst dál

Pohádka o jedné lodi

(18. února 2013)

Představte si obrovskou dřevěnou loď, která pluje oceánem. Posádka na její palubě se nemá špatně, ale řeknou si, že by jim bylo líp, kdyby si trochu přitopili, aby si mohli sundat svetry a žilo se tak pohodlněji. Jenže kde vzít topivo? Tak někoho napadne vyrvat pár prkýnek. Vytrhají méně důležitá prkna, zatopí si a mají se lépe. Loď pluje bez problémů dál, jen už není tak hezká - ozdobné vyřezávané ornamenty, které zdobily kajuty a palubu, byly stopeny jako první.

číst dál

Zase dávaj Havla

(21. prosince 2011)

Prostě mi to nedá a musím se k tomu vyjádřit. Zemřel Pan prezident Havel. Píši Pan prezident záměrně, vědom si faktu, že už nějaký ten rok prezidentem nebyl, i toho, že ve slově pan se obvykle píše malé p. Pro mě on ale byl stále Panem prezidentem, i po skončení funkčního období. Tolik jen na úvod.

číst dál

Nemám v tom jasno

(18. září 2011)

Vlastně jsem nikdy neměl, i když jsem si občas myslel, že mám. Spěje lidstvo nevyhnutelně do záhuby? Poslední dobou mi to nějak stále intenzivněji vrtá hlavou. Darwinova teorie o vývoji druhů mi, coby ateistovi (či agnostikovi, budu-li opatrnější) zajímajícímu se o biologii, připadá nanejvýš pravděpodobná. Princip, který popisuje, je logický, účelný a perfektně fungující – až na jednu výjimku, totiž moderní lidskou populaci.

Milióny let, podle principu popsaného tímto osvíceným Angličanem, přežívají silnější, inteligentnější, či jinak zvýhodnění jedinci, zatímco ti hendikepovaní hynou.

číst dál

Připadají-li vám

(6. září 2011)

níže zobrazené příspěvky trapné, buď nemáte smysl pro humor, nebo máte pravdu.

Připustíme-li,

(8. června 2011)

že láska prochází žaludkem, nabízí se otázka, kde potom nevyhnutelně musí skončit...

Vynález Facebooku,

(2. června 2011)

respektive můj pád do jeho osidel, to tady, jak je vidno, definitivně pohřbil. Kreativitu vystřídalo tupé zírání na nabíhající statusy, obrázky a videa, doprovázené klikáním na tlačítko LIKE.

Poslední dobou pozoruji, že pokud je řeč o četbě, nejsem schopen udržet pozornost déle, než jak dlouho zabere průměrný Facebookovský status (ty delší už začínám pomalu vzdávat) a videa delší dvou minut nemají také valnou šanci. Kdepak vydržet článek v časopise či film v televizi, o knize ani nemluvě. A má "literární tvorba"? Poté, co jsem zanevřel na tento web, ještě nějakou dobu se realizovala alespoň psaním dejme tomu vtipných glos na oné (a)sociální síti, postupně však degenerovala přes krátké komentování výplodů "přátel" až v ono otupělé "Lajkování" téměř všeho, co zeď vyplaví...

Inu pokrok je nemilosrdný. Takže pokračování zase za tři roky - musím čeknout fejs a lajknout pár linků...

Konečně jsem pochopil,

(23. ledna 2008)

proč se televizním stanicím říká KANÁL.

Ohřívaje si večeři jsem si coby zvukovou kulisu pustil televizi, kde právě na jednom kanálu probíhala úžasná soutěž Hádej, kdo jsem (její anglickou a méně fekální obdobu hrávám občas se svými studenty). Nejsem žádný puritán, v běžném životě mluvím obecnou češtinou a občas i sprostě nadávám, ale taková koncentrace exkrementů, plynných produktů špatného trávení a nejrůznějších zástupců hovězího dobytka, jaká na mě během deseti minut dopadla, mě vskutuku šokovala. Pane programový řediteli Vodovodů a kanalizací, či kdo jste za toto zodpovědný, mějte prosím na paměti, že osm hodin není zas tak pokročilá doba a někteří lidé ještě večeří. Tak aby se jim neudělalo nevolno...

Heslo dne

(30. listopadu 2007)

Trpíte nadbytkem volného času a nedostatkem adrenalinu? Pořiďte si Windows Vista...

Ach ty příbalové letáky...

(27. listopadu 2007)

Paní doktorka mě obdařila jakýmsi antibiotikem, tak jsem si coby vzorný pacient (nebo hypochondr...?) vzorně prostudoval příbalový leták. A opět jsem nebyl zklamán - tato literární dílka mě vždy fascinovala...

Tak hned na úvod jsem se dočetl uklidňující tvrzení, že "Nežádoucí účinky se při dodržení doporučeného dávkování vyskytují zřídka." Poté však (jak tomu asi je u informací ke všem přípravkům, od vitaminu C až po strychnin) následoval půlstránkový výčet všech možných i nemožných symtpomů, takže jsem se dověděl, že mě může v následujících dnech čekat například zvracení, bolesti kloubů a svalů (já myslel, že mimo jiné i proti nim to beru...), poruchy čichu s pachutí v ústech, zbarvení zubů (které se všek dá odstranit odborným vyčištěním - hurá!), úzkostné stavy, děsivé sny, zmatenost, ztráta orientace, halucinace, poruchy osobnosti... Také zhoršení sluchu (které se ale obvykle po přerušení terapie upraví...), vzácně pak poruchy srdečního rytmu, zánět ledvin a slinivky břišní. Nakonec mě zcela uklidnila informace, že selhání jater (čti: smrt) se vyskytlo jen zcela výjimečně...

No vida, původně jsem chtěl ten chrapot přechodit, ale jak to tak vypadá, po skončení léčby budu moct mluvit o štěstí, skončím-li jen v invalidním důchodu...

A mám ho!

(27. listopadu 2007)

...tedy čas si zase po dlouhé době dopřát ten luxus a přispět sem několika bláboly. A to díky tomu, že jsem dočasně (jak doufám) přišel o hlas a stal se tak ve školství nepoužitelným. Od dnešního rána totiž vládnu pouze tichým chraplavým basem, jakýkoli pokus o vzestup k výškám vede pouze k podivnému sípotu, jenž není schopen dekódovat ani můj vlastní pes, a to k němu promlouvám česky...

Třeba...

(11. října 2007)

Třeba budu mít zase někdy čas sem něco napsat...

Všude binec, doma největší

(25. července 2007)

Neuvěřitelné se stalo skutečností, z cest po jižní Francii jsme se vrátili, a to ve stejném počtu, v jakém jsme odcestovali. Prostinká česká Škoda Felicia poháněná LPG budiž pochválena, celých 5 100 km zvládla zcela v pohodě a bez jediného zásahu (tedy až na prasklou žárovku, dobře, no...), což se dříve k podobným účelům používanému a nehorázně drahému nafťáku Opel Zafira nikdy nepodařilo. Krom toho jsem učinil šokující zjištění - totiž že velikost auta nemá vliv na to, kolik se toho do něj vejde. Před dvěma lety jsem abslovoval podobnou cestu, ve stejném počtu osob a psů, výše uvedeným rodinným vozem. Tento praskal ve švech úplně stejně jako letos prťavá Felicie, která má navíc v kufru šedesátilitrovou pixlu na plyn. Přitom nemám pocit, že bychom vezli měně věcí, možná spíše naopak...

Díky patří i Jujině za takřka mateřskou péči o pískomily a paní sousedce, jež se svědomitě starala o kytičky, želvíky a kocourka Ťuka. Posledně jmenovaný přesto při našem návratu vytrvale a hlasitě nadával - staloť se mu poprvé v jeho asi desetiletém životě, že byl ponechán osmnáct dní bez přístupu na pohovku do obýváku. Taková drzost!

O průběhu cesty budou snad časem k nalezení informace i fota ve výletníčku, až se k tomu dostanu a bude chuť, zatím jsem dospával a teď se musí trochu debordelizovat... Mimochodem, jediné, pro co jsem se trochu těšil domů, bylo, že si konečně odpočinu od neustálého příšerného nepořádku, jenž panoval v autě. Po návratu jsem zjistil, že to byla zcela mylná iluze, neboť do bytu se vejde mnohem větší binec než do auta. Kromě toho jsem si teprve tady vzpomněl, že jedna z věcí, pro které jsem se těšil na cestu, bylo, kterak si odpočinu od toho všudypřítomného svinčíku, jenž vládne v domě, a jeho neustálého uklízení...

My snad nakonec přece jen odjedeme...

(4. července 2007)

Oproti původně zcela naivně předpokládanému termínu odjezdu máme sice čtyřdenní zpoždění, ale zdá se, že přípravy se skutečně chýlí ke konci a my se budeme moci vydat na cestu. Auto praská ve švech, hlídání domečku a krmení zvěrstva zajištěno, chleby namazány, žaludeční neuróza vrcholí, takže vše probíhá standardně.

V okolí Mélisey, místa předpokládaného prvního noclehu, hustě prší, ale to nevadí, neboť s sebou máme proti trudomyslnosti jakousi nově zakoupenou karetní hru - "A Series of Unfortunate Events". Ještě jsem se s ní neseznámil, ale název je vskutku výmluvný...

Takže jedééém... V případě návratu podám zprávy.

Konečně nezaměstnaný...

(2. července 2007)

Tak jsem se konečně stal nezaměstnaným - nikdy jsem netušil, jakou to dá práci...

Když jsem konečně přesvědčil bývalého zaměstnavatele, že skutečně chci opustit ústav a nejedná se jen o náhlý rozmar mé choré mysli, obdržel všechna potřebná lejstra a absolvoval kolečko po úřadech, jejichž sídla jsou pečlivě rozmístěna v našem maloměstě a okresním velkoměstě tak, aby člověk musel neustále pendlovat sem a tam, zjistil jsem ke svému úděsu, že jsem se nestal joblesákem, ale businessmanem na plný úvazek... Vzhledem k tomu, že moje podnikatelská činnost a výdělky z ní jsou z časových, rodinných i jiných (lenost) důvodů již dávnou historií, musel jsem si dát ještě jeden úřední maraton, abych se odpodnikatelil a konečně získal nárok na všechny výhody pramenící ze stavu nezaměstnaneckého (teplé místečko pod mostem, buřtguláš zdarma a tak...)

No, nakonec se podařilo, takže už musím končit - jdeme s klukama z nádraží obejít kontejnéry.

Kterak jsem neuspěl u konkursu

(27. června 2007)

Když jsem se nedávno rozhodl změnit zaměstnavatele, padl při brouzdání po internetových stránkách s nabídkami práce můj zrak na inzerát, kde jistá univerzita hledala rodilého mluvčího na pozici odborného asistenta pro výuku angličtiny. Text byl psán anglicky a to, co mě zaujalo, nebyla ani tak nabídka práce (rodilý mluvčí nejsem, dotyčná univerzita je poněkud z ruky a univerzitní asistenti mají platy dokonce ještě nižší než učitelé na středních a základních školách). Můj zrak však na dotyčném inzerátu utkvěl proto, že ač jej tvořily jen tři věty, dokázal v něm pisatel napáchat pět pravopisných chyb hodných žáka základní školy.

Měl jsem právě nějakou "skotačivou" náladu, a tak jsem na inzerát odpověděl. V odpovědi jsem poslal zpět text inzerátu s červeně opravenými hrubkami a žertem jsem dodal, že kdyby snad hledali i nerodilého mluvčího, mají se ozvat. Tím jsem věc považoval za vyřízenou, odpovědi neočekávaje.

K mému velkému úžasu však hned druhý den odpověď přišla. Pravilo se v ní, že chyby napáchali lidé z agentury, která inzerát překládala (zajímalo by mne, kolik katedra anglického jazyka zaplatila za překlad, s nímž by se hravě vypořádali mí průměrní studenti...), a že hledají i nerodilé mluvčí, pokud mám tedy zájem, mám se řádně přihlásit. Řekl jsem si, že podívat se na konkurs na vysokoškolského učitele může být zajímavá životní zkušenost, pročež jsem tak učinil.

Mezitím jsem podepsal smlouvu s novým zaměstnavatelem na místo, o něž opravdu stojím, nicméně v den konkursu jsem neměl zrovna nic důležitého na práci, tak jsem se rozhodl ulevit své zvědavosti.

Na chodbě, kde si nebylo kam sednout, čekalo asi pět dalších uchazečů. Přibližně hodinu po oznámeném začátku jsme obdrželi omluvu, že právě probíhají státnice, a že se tedy komise opozdila. Začali nás volat podle abecedy. Po průzkumu, od jakého písmene se ostatní jmenují, jsem zjistil, že půjdu na řadu předposlední. Prvních pár účastníků setrvalo uvnitř asi po čtvrthodině. Poté paní z vedlejší kanceláře oslovila jednoho z adeptů slovy: "Nechceš si jít zatím sednout k nám? Já jim řeknu, že jsi tady"... Nato přišla na řadu paní, jež uvnitř setrvala pozoruhodně krátce a nato místo odchodu domů odemkla dveře a vstoupila do jiné kanceláře...

Když jsem přišel na řadu já, členové komise se mi představili, velmi mile až familiérně se mnou promluvili (něco jako jak jde život, co doma a tak...) a ve finále mi sdělili, že mě nepřijmou, neboť nemám odpovídající vzdělání (jež ale nebylo v inzerátu požadováno, a kromě toho jak paní z personálního, která mi v mailu doporučovala, ať se přihlásím, tak ti, kdož mi posílali oficiální pozvánku, měli k dispozici můj životopis i kopie dokladů o vzdělání).

Dnes mi doporučenou poštou přišlo překvapivé vyrozumění, že mě komise nedoporučila a pan děkan mě nepřijímá...

Je mi to samozřejmě jedno, protože se v podstatě jednalo o recesi a i kdyby mě náhodou komise vybrala, místo bych odmítl. Jen by mě docela zajímalo, zda uspěla ta paní z vedlejší kanceláře, či onen pán, jehož zvali do jiné kanceláře na kafíčko...

Před časem jsem slyšel o konkurzu na jiné univerzitě, kde jedna účastnice šla na řadu jako první, ač to odporovalo abecednímu pořadí, a to z toho důvodu, že pospíchala do hodiny - už půl roku totiž na dotyčné fakultě vyučovala. Nevím, školy nemám (jak praví klasik), ale má potom vůbec cenu utrácet peníze daňových poplatníků za takové konkursy?

Tak, a léto je pryč...

(26. června 2007)

Včera 30 ve stínu, dnes 15 kdekoli, neboť prší a venku se setmělo... Nejvyšší čas odjet k jihu. Ale jak to dám všechno dohromady... Napsat seznam, nakoupit jídlo, dokoupit chybějící vybavení, Matoušovi granule a potvrzení o bezinfekčnosti do pasu, vyluxovat auto, naplánovat trasu, zařídit někoho na krmení Ťuka a želv (zájemci se mohou hlásit na níže uvedeném mailu, pro bližší představu klikněte SEM ), sbalit...

Nemohl jsem dospat

(24. června 2007)

Nejdřív jsem jel na kole do kopce jakýmsi lesem, kde padaly stromy a právě se tam jel cyklistický závod, jehož pořadatelé si mě pletli s účastníkem, pak jsem měl jet se školou na chmelovou brigádu na Kubu, poté jsme balili na dovolenou, ale do auta se nemohlo nic vejít (velmi reálná situace), a ve finále jsem se šel podívat na bazének pro želvíky, jenž jsme včera po třiceti letech poprvé zprovoznili a fólie byla jaksi podivně scvrklá a voda vyteklá.

To už jsem řekl dost a vstal jsem, ač nebylo ani sedm, a pln obav se šel podívat na zmíněný bazének. Vody neubylo, fólie v pořádku, tak jsem se odebral zahájit přípravu ranního zeleného čaje obvyklým rituálem. Ten spočívá v tom, že uvařím vodu, načež do ní vnořím sítko s čajem, hodiny na troubě nastavím, aby zapípaly přesně za předepsané tři minuty, já mohl čaj včas vyjmout a předešel tak vylouhování škodlivých tříslovin. Když hodiny zapípají, vstanu polospící od stolu, vypnu pípání a jdu si opět sednout. Tak za 10 až 15 minut si vzpomenu, že třísloviny se ještě vesele louhují...

A zas je tu ráno...

(22. června 2007)

Dnes jsem vstal, a opařiv se čajem (tedy přesněji vodou na čaj), získal jsem cennou zkušenost, že následné polévání kysaným podmáslím s bakteriálními kulturami AB účinně uleví od bolesti. Otázkou je, co mi ty breberky udělají na prstě dál...

Paní v ranních televizních zprávách pravila, že je nás (Čechů) nejvíce, co nás kdy bylo (či tak nějak), a že hlavní zásluhu na tom mají Vietnamci, Ukrajinci a Slováci... (pozor, nejsem xenofobní, jen mi to přišlo vtipné). Krom toho se prý ale rodí hodně dětí, neboť do populační exploze se pustily tzv. Husákovy děti - občané narození v 70. létech (ještě že já jsem ročník 69...). Tak třeba přece jen v důchodu nepůjdu vybírat popelnice. *Právě jsem zjistil, že v češtině zřejmě neexistuje slovo ještě...

V Jincích se budou opět konat Bahna - přehlídka techniky pro zabíjení lidí... Dozajista se opět podívat nepůjdu, neb jest to proti mému ekologicko-pacifistickému přesvědčení.